EOST - I'm shining, shining...

Hudební uskupení kolem Jana P. Muchova má již od svého vzniku mimořádnou pozici na české hudební scéně. Objevili se na ní na začátku devadesátých let, v době, kdy mediálnímu éteru vládli folkoví písničkáři - dozvuk sametové revoluce, zmatení normalizační showmakeři, snažící se prizpůsobit novým podmínkám, to vše odolávající prvnímu náletu západní MTV popkultury. Jejich ambientně-kytarové výboje se tedy pochopitelně ve valné většině nesetkaly s pochopením a není proto divu, že první výraznější úspěchy získává kapela v zahraničí - pro britské publikum je objevil sám John Peel. Po jejím rozpadu a následném opětovném obnovení činnosti, se dostává ke slovu daleko více elektronika a EOST získává kromě Muchova další výraznou osobnost v podobě zpěvačky a herečky Kateřiny Winterové. Společně pak během následujících několika let vydávají 3 regulerní alba (In dust 3, Slowthinking, Watching Black) plných složitých elektronických koláží a zvukových ploch. Převážná část koncetu, který se konal 19. 10. 2010, večer před nemilostrdnou pracovní středou na brněnské Flédě čerpala právě z těchto desek.

Kolem deváté hodiny večerní se stále plnící hlavní sál rozehřívá Václav Havelka zpěvák a kytarista skupiny Please the Trees. Samotná Extáze svaté Terezy nastupuje na své vystoupení takřka bezprostředně po něm, bez jakékoli dramatické pauzy či hlubokomyslných proslovů. Členové, na rozdíl od posledních koncertů před lety, působí celkem civilně a jedinou zvláštností jsou žárovky, rozeseté na podstavcích na pódiu. Během prvních tří skladeb působí dojmem, že se tak nějak rozehrává. Atmosféra začíná houstnout až poté, co Winterová spustí své pěvecké sólo jen za minimalistického doprovodu několika nástrojů na nějž plynule naváže známá I'm (Not Really) Optimistic. V ten moment Muchow odkládá baskytaru a staví se za syntetyzátor. Neveselá píseň tak za aktuálního temně-syrového dubstepového zvuku nabývá skutečně stísněného rozměru. S dalším a dalším songem si EOST stále více podmaňuje až po strop našlapanou Flédu. Při písni Sensor nebo možná Than I'd Have Less Time For Myself cítím v zádech stupňující se mrazivý pocit, který ale není vůbec nepříjemný. Naopak. Na scéně se ještě jednou objeví Václav Havelka aby s EOST zahrál zřejmě nejdynamičtější věc z celého večera. Během Imortality si vzpomenu na větu, kterou jsem před pár desítkami minut pronesl, že koncert super, ale zatím nejhorší, co jsem od Extáze viděl. Uvědomím si , že je to naprostý nesmysl. Zase je nejlepší. Stejně jako ty před tím. Když zazní úvodní tóny a verše Neonu, zaslechnu vedle sebe nostalgické povzdechnutí: "Hmm...gympl...tak teď už můžu jít" V samotném závěru představení si Kateřina oblékne i dopředu anoncované svítící šaty. Ty na ní zůstanou i během jednoho jediného přídavku...

Ondříčkovi Samotáři patří do zlatého fondu České kinematografie a to nejen díky vyhuleným hláškam Jiřího Macháčka. Taky je možné jej označit přívlastky jako kutovní nebo generační výpověď. Celý film rámuje výborný soundtrack, na němž je i několik songů od Extáze svaté Terezy. Když v onen úterní večer spustí jako přídavek, po velmi formálním odchodu a opětovném nástupu, piseň For that moment navíc v téměř identických aranžích jako v originálním provedení, na parketu se rozhostí se skutečně nevšední atmosféra. Těžko říct, co se dělo v hlavách ostatních návštěvníků koncertů ale ve mě se zatočil vír vzpomínek, které byly dávno překryty nánosem jiných novějších. Fléda se stala na pár minut místem mimo čas a prostor běžné rutinní reality. Nevšední moment graduje, poslední "...round in my head", několik milisekund absolutního ticha, kdy je snad možné slyšet tlukot vlastního srdce, následovaných obrovským aplausem. Další přídavek se nekoná, kapela definitivně odchází. Zbytečné natahování koncertu by stejně nemělo smysl. Právě pro ten jeden okamžik.

22.říjen 10 | Parabot

Komentáře

K článku zatím nejsou žádné komentáře.