RADIOSMRTONAIR
Lauryn Hill a Music in the Park 2007
Druhý ročník pražského „městského“ festivalu Music in the Park je za námi. Přinesl s sebou mnoho zajímavých momentů a překvapení, spoustu výborných interpretů i zjištění, že Praha si na svůj festival bude muset teprve zvyknout. Akce se konala v největším z pražských parků, Královské oboře – tedy ve Stromovce, od pátečního odpoledne do brzkých ranních nedělních hodin.
Pátek
Páteční odpoledne zahajoval Ondřej „ty vole“ Hejma a jeho Žlutý pes. Přes vtipkování o počtu diváků a pecky typu Sametová či Indiánská dýmka míru se kapela dostala až k výborné dvanáctiminutové skladbě věnované Frantovi Kotvovi a pokojně předala štafetu dál. Konkrétně mladé táborské indie kapele Please the Trees, která se pro mě stala největším objevem letošní festivalové scény. Pomalá melodická kytarovka s nádechem rozevlátých amerických šedesátých let i mnohem depresivnější náladou britské hudební scény let následujících mě svým vystoupením dokonce přiměla ke koupit jejich demo singlu. Pro všechny neznalé, vřele doporučuji.
Hned po táborském mládí přišel na řadu jeden starší kousek z Denveru, aneb jeden z nejlepších momentů celého festivalu – Otis Taylor. Tento šedesátník rozjížděl svou blues-motownovou show stylem, jaký se jen tak nevidí. Zdatně mu však sekundovala i jeho čarokrásná dcera Cassie s baskytarou nízko u pasu a rozevlátým zrzavým vlasem. Taylor vybral ze svého rozsáhlého repertoáru skutečné skvosty. Vrcholným okamžikem jeho vystoupení pak bylo, když sešel se svou foukací harmonikou mezi křepčící fanoušky a hrál přímo v publiku. Po této úžasné, prosluněné bluesové exhibici přišlo vystoupení o něco chladnější. Jeden z nejúspěšnějších country hudebníků Ricky Skaggs a jeho kapela Kentucky Thunder opravdu zaujala jen příznivce bluegrasu a country. Myslím, že tohle byl snad jediný pořadatelský krok mimo. Ihned po tomto „intermezzu“ jsme se však s kapelou Gulo Čar vrátili na tu správnou scénu a jejich řízným brněnským romanofunkem přichystali na další z hřebů pozdního odpoledne, Courneyho Pinea. Ani letos jeho vystoupení nezklamalo. Tradičně začal dřív než měl, protože už jen zvukovou zkouškou přilákal snad všechny návštěvníky. Ty pak bavil svými nepopsatelnými sóly na saxofon, případně dva saxofony najednou, a hýřil přitom vtipem. Mezi své staré hity a skladby z nového alba Resistance vměstnal i několik jazzových tradicionálů, ovšem ve své vlastní úpravě.
Jeho vystoupením pro mě však první den skončil, jelikož jsem se již takřka neudržel na nohou. Po Courtney Pineovi vystoupila ještě Jana Kirschner s kapelou a dokonce s několika vokalistkami, a největší hvězda prvního dne, Dr.John se svým neworleanským jazzovým odkazem budoucím generacím.
Sobota
Jelikož jsem se ani o víkendu nevyhnul i jiné práci, dostal jsem se v sobotu do festivalového areálu až lehce před druhou hodinou, čímž jsem prošvihl slovenskou bluesovou kapelu ZVA 12-28 i české Milo. Přišel jsem ale právě včas na začátek ženské vokální skupiny Yellow sisters. Jejich hlasové accapella vystoupení nemělo asi žádnou výraznou mouchu co se hudební stránky týče, bylo ale na můj vkus jaksi monotónní až nudné. Tam, kde Yellow sisters ubrali, tam přidal českoamerický David Murphy band. Razantní rock’n’rollový blues, který má za sebou mimo jiné například spolupráci s lidmi jako je Chuck Berry či Mick Taylor z Rolling Stones opět dokázal, že i v české kotlině se dělá dobrá „černá“ hudba. Po téhle rozjeté mašině přišla na řadu Lenka Dusilová a zase se zpomalovalo. To už jsem si začal připadat jak na houpačce. Její vystoupení bylo takové nemastné neslané a když se objevili první kapky deště, většinu publika to odlákalo k pivním stanům. Dešťová přeháňka však zesílila a ne a ne přestat. Ukončil ji až symbolicky přesně začátek vystoupení -123 minut. Zdeněk Bína s Fredrikem Janáčkem klasicky nezklamali a všichni promoklí fanoušci osychali křepčíc pod pódiem. Velmi vysokou laťku pak dále přeskočil i Dan Bárta s Illustratospherou, u nichž mi ani nevadilo další zpomalení. To asi v předtuše toho, co mělo přijít. Snad dvousetkilový hromotluk z newyorského Bronxu Popa Chubby udeřil do strun své fialové kytary, která na jeho rozlehlém těle působila až komicky droboučkým dojmem, a spustil energickou smršť svého neurotického rock’n’rollového blues. Občas si vypomohl nějakým tím sprostým slovem a urážkou zvukaře, aby pak přidal, samozřejmě ve vlastní úpravě, pecky Hey Joe od Jimiho Hendrixe či Hallelujah Johna Calea.
Festival se nám nachýlil k závěru a přišel čas na předposlední kapelu, takřka padesát let hrající, Blood, Sweat & Tears. Hudebně velmi propracovaná, avšak také tak nějak nezábavná devítičlenná parta působila decentně namyšleným dojmem, ale v podstatě kde nic – tu nic. A tak není divu, že většina publika se po dobu jejich vystoupení již štosovala pod druhým pódiem v očekávání toho nejlepšího.
Lauryn Hill
Kapitola sama pro sebe. O jejích hvězdných manýrách jsme toho mohli číst celý uplynulý týden stohy. Osobní letadlo, ochutnávači a gardedámy, špenátová marmeláda ani tropické rostliny z pražské botanické zahrady v jejím apartmá však ještě neměli být konečným výčtem rozmazlenosti. Její vystoupení mělo začít ve 22:30. Když už jsme se s ostatními fotografy mačkali pod pódiem dobré půl hodiny, oznámila nám slečna produkční, že můžeme fotografovat pouze jednu písničku a po té budeme vyvedeni ochrankou z areálu a s fotoaparáty se již nesmíme vrátit ani do publika! Úschovna samozřejmě žádná... Wow. Můj šok však přehlušil její následný telefonát, ve kterém někomu na opačném konci drátu oznámila, že vlastně neví kde paní Hill vězí a že doufá, že už je alespoň na cestě! Asi byla. S padesátiminutovým zpožděním přijela svou osobní limuzínou až přímo k pódiu, aby nemusela udělat ani krok trávou. Po desetiminutovém intru vyběhla na pódium v kostýmu a s účesem ze zběsilých sedmdesátých let a já jen bez přestání mačkal spoušť. Poté jsme byli opravdu vyvedeni z areálu a já pomalu propadal zoufalství. Přece si nenechám ujít svůj největší hudební sen takhle hloupě pod rukama! Schoval jsem tedy Foto Pass i s brašnou pod mikinu a pokusil se proniknout zpět do areálu. První ochranka kontrolovala pásky, druhá zavazadla. První jsem prošel, teď co druhá. Nic. Jeho SMS zpráva byla patrně důležitější a já byl vevnitř. Povedlo se a já od stánku s Red Bullem v poklidu sledoval celý koncert své nejoblíbenější zpěvačky. A že bylo na co se dívat. Hvězdné manýry ponechme stranou. Našláplý orchestr čítající troje (!!!) bicí, dechovou sekci, kytaristu, basistu, pianistu, DJe a vokalistky byl nepřekonatelný. První půle se skládala vesměs z nových písní a balad z akustického dvoj disku MTV Unplugged 2.0. Pak však přišel čas na několik skladeb z debutové desky The Misseducation of Lauryn Hill (mj. Lost Ones, To Zion) a já začal svévolně poskakovat. Když se Lauryn vrátila i ke svému působení v The Fugees, bylo vymalováno. Klasiky typu How Many Mics, Fu-Geel-La či nadvakrát zajížděná Ready or Not už nenechaly v klidu snad nikoho. Je asi pravda, že Lauryn už byla mnohokrát i v lepší hlasové formě, a že vidět její koncert s menší kapelou někde jen tak v klubu musí být daleko větší zážitek, já byl ale maximálně uspokojen. Když pak očekávaným přídavkem Killing Me Softly završila svou zhruba stominutovou show, šel jsem domů povznesen. Svou vinu na tom měly jistě i ty Red Bully s vodkou, viď Hejdo...
Co říct závěrem? Velmi povedený festival v příjemném prostředí Stromovky měl opravdu milou atmosféru, scházeli mu však lidé. Návštěvnost byla údajně kolem šesti tisíc lidí, můj soukromý odhad je však mnohem skromnější. A to snad ani nebudu hovořit o páteční návštěvě, která byla doslova tristní. Nu což, Pražané si budou muset zvyknout za kulturou chodit i takhle do přírody a mimopražští zase na to, že i přímo v hlavním městě se koná skutečně kvalitní open-air, na jaký jsou zvyklí spíše z menších měst či vesnic. Tak snad za rok...
31.červenec 07 | Petr Husička
